Loučení

A je to tady znovu. Jeho odjezd. Je mi těžko, nemůžu spát, v hlavě se mi honí všechny chvíle, kdy jsme se pohádali. Kdy jsme k sobě nebyli laskaví. Kdy jsem neudržela emoce, zlobila se a třeba i řekla něco, co jsem vůbec říct nechtěla. Za pár hodin odletí a přiletí až na Vánoce. Nemám ráda loučení. Je mi smutno, pláču, převaluju se ze strany na stranu a vzpomínám na chvíle, kdy byl malý. Kdy nikam neletěl, kdy prostě teď spal ve svojí posteli, za pár hodin bych ho vzbudila do školy, jen by zavrčel, že nechce vstávat, nasnídal se, odešel a odpoledne se vrátil domů. Večer bysme si dali třeba deskovku, nebo pustili film a plánovali blížící se víkend. Za pár hodin ho vzbudím, aby mohl odletět do školy a namísto odpoledne se vrátí za čtvrt roku. Pořád si nemůžu zvyknout, ten první den je nejtěžší, pak už je to lepší. Ale dnešek bude bolet, hodně. Mně i jeho.

Učím se nehodnotit, neradit, nekomentovat

Tohle odpoutávání se od svého dítěte, to přestřihávání pupeční šňůry, ten syndrom prázdného hnízda... to je snad to nejtěžší, co jsem zatím musela prožít. A že jsem zažila hodně těžkých chvil, situací, i dlouhodobých... Jen nic nebylo tak náročné a bolavé jako tohle. Milovala jsem být máma. Teda já stále jsem, jen myslím, že jsem milovala být ta máma malého kluka, co mě ještě potřebuje. Trávit s ním čas, plánovat víkendy, těšit se na dovolenou, hrát deskovky, koukat na filmy, povídat si... bylo to krásný. Tak moc, že teď je v mým životě moc velký prázdno. Už víc jak dva roky. A tak se učím být máma dospělého syna. Být tady, když bude potřebovat. Nehodnotit, neradit, nekomentovat. Najednou vidím kolik chyb jsem jako máma udělala. Kde jsem ho brzdila, kde manipulovala, kde nerespektovala... Trvalo mi hodně dlouho si odpustit a možná ještě úplně jsem to nedokázala. Ale nezlobím se na sebe, neuměla jsem to jinak a až trpělivou prací na sobě jsem si tyhle věci uvědomila.

Vím, že zítra bude líp. A až najdu v čistém prádle jeho špinavou ponožku, nebudu se čertit. Jen se pousměju a budu za ní šťastná, protože v tu chvíli tady bude se mnou. Jsem máma. Svýho syna miluju nejvíc na světě a učím se žít bez něj, protože on už má svůj život. Není to snadný. A tak se těším na Vánoce. Mezitím budu kreslit, cestovat a budovat senzen, kterej jsem vytvořila, abych pomohla lidem plnit si sny a žít svoje životy.