Plány se rozpadly. Život se dal dohromady.

Někdy, možná spíš častěji, než si připouštíme, máme potřebu mít život naplánovaný. Já to tak měla taky. Naplánovala jsem si cestu po Evropě. Všechno se skládalo, dávalo smysl, vypadalo to, že na podzim vyjedu.

Dva týdny před odjezdem se ale všechno zastavilo. Plány se odložily na neurčito.

Přišel smutek, zklamání, vztek, frustrace. Ale i pokora a tiché přijetí, že možná ještě nepřišel ten správný čas odejít.

Všechno, co jsem nemohla ovlivnit jsem pustila. Kontrolu, tlak, očekávání. To, co jsem měla možnost ovlivnit, jsem se učila řešit bez tlaku. Nebylo to úplně snadné, ale šlo to, pomalu, ale šlo. A najednou se věci začaly skládat. Pomalu, přesně, jako puzzle, které konečně zapadne.

Můj čas odjet přišel.

Cítím silné emoce, vděk, radost, lásku i obrovskou sílu. Jako bych byla neustále nabitá energií. A děkuju.... všemu kolem sebe... a hlavně sobě, že jsem to nevzdala, že jsem se nezlomila, že jsem prošla těžkými chvílemi (o těch ještě napíšu :) a dovolila si žít život podle sebe.

Co bude dál? Uvidím. Teď mě čeká stěhování, koupě obytného auta a cesta po Evropě s mojí fenkou. Je mi 49 let a začínám nový život. Jinde, jinak, ale hlavně ve svobodě. Těším se. Nebojím se. A vím, že všechno je správně.

Nikdy není pozdě začít znovu...

... a já se o tuhle cestu chci dělit. O tu životní i tu, která vede po silnicích.