Vize versus realita
Sedím na odpočívadle u švédské dálnice. První noc na cestě bez mého syna (ten se vrátil do ČR). Bála jsem se toho. Hrozně moc, ale zvládly jsme to. I když hukot od aut jsem musela tlumit sluchátkama. O smradu z výfuků raději nemluvím 😂
Když je myšlenka na život na cestách v hlavě, je to taková romantická vize. Ale pak přijde realita a všechno je jinak. Zlomíte klíč od všech dveří. Z koupelny někde dole teče voda. Jízda není tak pohodová jak vídáte na videích. Nikdy nevíte kde večer zaparkujete a přenocujete a někdy je to náročné, především na začátku, když nejste zkušení a děsí vás zastavit tam kde nesmíte. Jo a místo musí být rovné, abyste nepadali z postele. No romantická myšlenka je fuč. Pro mě asi největší frustrace tady je mít psa permanentně na vodítku. Na to si nezvyknu ani s 20metrovou šňůrou a vyhledávám tak místa bez lidí a pouštím ji na volno.
Jsem šťastná, že věřím sama sobě.
Přesto pak přijde ráno, sedím na odpočívadle u dálnice a koukám jak ta auta jezdí, pod stolem leží Bea a kňučí, abych jí házela míček. Mám za sebou hlučnou noc, ale byla jsem v teple a v suchu. A i když to tady šíleně hučí auty, jsem šťastná, opravdu šťastná, že žiju svůj sen. Že můžu, i když nemám na účtě miliony. Jsem šťastná, že jsem to nevzdala, že jsem si počkala na správnou chvíli. Že to co mě zastavilo před dřívějším odjezdem, náročná zima v tiny house bez vody, elektřiny a měsíc i bez kamen, mě připravila na tuhle cestu. Jsem šťastná, že se nebojím jít do rizika, že věřím sama sobě, že překážky zvládnu. Že hledám cesty jak něco uskutečnit a nehledám důvody proč něco nejde. A i když občas nevím a tápu a tolik bych chtěla mít naproti sobě sebe samu a zanalyzovat si to se sebou, čekám a odpověď přijde. Jako teď vím, že mám jet na sever. Tam, kde v tuhle roční dobu je krátká noc, kde je zima a prší. A já se tam neskutečně moc těším.
Občas se bojím, ale žiju svůj sen.
Sedím venku u snídaně, piju kafe, přemýšlím a jsem vděčná. Žiju, co jsem chtěla žít. A jsem šťastná. I když se občas bojím, ale žiju svůj sen. A taky jsem teď dost překvapená, že dokážu psát i v hluku aut, že nemusím nutně do lesa. Že jenom můžu přijmout jak to je. Jo, je mi moc fajn. Smutno po mém synovi, po kamarádkách a po Šumavě. Ale přesto jsem šťastná a neměnila bych.
Dopiju kafe a vyrazíme dál. Je čas. A lidi, plňte si své sny, život nečeká, život se žije teď, s penězma i bez peněz.
A já nutně potřebuju dnes sprchu 🙈😂😂😂🇸🇪✋🏻