Kde jsem vzala odvahu žít po svým

Často se mi stává, že mi lidi říkají, jak mě obdivují, že se nebojím a jdu si za tím, co chci. Že si plním sny. Že si buduju svůj byznys. Že jdu bydlet do tiny house, kde nemám žádné sítě. Že si pořídím obytné auto a odjedu sama do světa… Jenže je potřeba říct, že ne vždy to tak bylo a taky, že se občas bojím. Cokoliv neznámého, do čeho jdu, ať je to Luna, tiny house, odchod do off grid domku nebo cesta obytným autem do zahraničí, neznamená, že nemám strach. Vždycky tam je. Alespoň malý. Nejistota, jestli to co dělám, je správně, jestli nepřijdu o své úspory, jestli to zvládnu, protože jsem v tom sama… Ale ta touha žít svůj život, touha zažívat dobrodružství a riskovat je prostě silnější.

Náš vnitřní hlas, je jemný a tichý, ale zároveň tak jasný...

Naučila jsem se poslouchat sebe samu a hlavně ticho uvnitř mě, protože právě to mi říká kudy jít. Dřív jsem víc poslouchala ten hluk ve mně, to co křičelo. A taky to často dopadlo… no nic moc. Myslela jsem si, že to je intuice, že to je to, co mám poslouchat. Mýlila jsem se a až letos v zimě jsem pochopila, že intuice, ten můj vnitřní hlas, je tak jemný a tichý, ale zároveň tak jasný, jako když víte, že ráno vyjde slunce. A když jsem si ho poprvé uvědomila, bylo to v tichu, a bylo to tak jasné, že jsem ani na vteřinu nepochybovala… stejně jako nepochybuju o tom, že večer půjdu spát a ráno budu vstávat, že v zimě potřebuju teplou bundu a na jaře pokvetou kytky.

Velký nešvar tady jsou druzí lidé, kteří mají potřebu nás ovlivňovat ve smyslu, radit jak máme žít, protože jejich názor je ten správný. Já jsem naštěstí nikdy neposlouchala druhé lidi. Jako ano, taky jsem se zeptala, ale vždy jen těch, kteří mě znají dobře a věděla jsem, že mě nebudou přesvědčovat o své pravdě. Někdo chce budovat kariéru, někdo chce hodně dětí, někdo chce cestovat a někdo chce prostě dělat ty nejlepší marmelády. A ten, kdo chce cestovat, nikdy nemusí pochopit toho, kdo chce velkou rodinu. Stejně jako člověk, který vidí smysl v kariéře a luxusu, nemusí rozumět někomu, kdo chce žít off grid. A ani nemusí. Stačí se navzájem respektovat. Přesto je spousta lidí, kteří mají názor na váš. život a je důležité je neposlouchat. Je i lepší se jim nesvěřovat se svými plány, touhami a sny, protože dotyčná osoba Vás nemusí pochopit a může Vám vyvracet co jim svěříte. A jakmile ty pochybnosti k sobě pustíte, je Váš sen zase o kus dál než byste chtěli.

Když si vzpomenu na minulost, trochu mě jímá úzkost. Jak jsem se bála odejít z práce, protože jsem byla samoživitelka bez podpory rodiny. Nechávala jsem si překračovat hranice tak moc, a to nejen v osobním životě, ale i v práci, že jsem byla permanentně vyčerpaná a frustrovaná. Pracovala jsem přesčasy, protože jsem věřila, že to někdo ocení, že třeba dostanu odměny, přidáno nebo si udržím práci… Všechno špatně, ale úplně všechno. Odměny jsem nikdy nedostala, přidáno už vůbec ne, to spíš kolega, který nedělal nic navíc, ale uměl si o peníze říct. A práce? Tu jsem si udržela, protože jsem byla tak pitomá, že jsem pracovala přesčasy a zadarmo. Kvalifikovala se víc a víc, a přidáno jsem nedostala. Když jsem konečně našla terapeuta, který mi svým trpělivým přístupem a vedením ukázal moji hodnotu, ukázal cestu ven, abych se našla, začala si sebe vážit a mít se ráda, všechno se postupně začalo měnit. Zpočátku to bylo velmi náročné… odcházeli mi ze života lidé, život měnil směr, měla jsem strach, že zůstanu úplně sama, nic nebylo jako dřív, ani já. Nevěděla jsem kam jdu, co bude dál a připadala jsem si sama stojící v bouři na voru na rozbouřeném moři.

Dneska se tomu směju. Neumím dostatečně vyjádřit vděčnost, kterou cítím, že jsem tímhle prošla, tohle zažila a kde jsem teď. Ale tenkrát? Šmarjá, zloba, frustrace, slzy, strach… to bylo na denním pořádku. Ale stálo to za to, protože jsem konečně našla sebe samu. A vám všem kdo se bojíte vzkazuju jediné… jasně, není to procházka po obláčku, ale najdete se a Váš život bude Váš, ne někoho jiného, jen Váš. A je úžasný, jak pak najednou všechno funguje, všechno má smysl, a i když něco nevíte, tak víte, že odpověď přijde. Život se najednou uklidní, všechno je jasné a strach zmizí, protože už věříte sobě, že máte sílu ustát rozbouřené moře. Víte, že jdete kudy máte jít a jakkoliv to může znít ezotericky, realita je taková, že když si dovolíte nechat se vést, vždycky to dopadne nejlépe jak má a pokaždé Vás to dovede do správného cíle.

Jsem sama sobě jistotou i domovem.

No a kde jsem dneska? Prodala jsem svůj milovaný tiny house, koupila starší obytné auto a odjíždím s mojí fenkou do Evropy cestovat, pořádně se naučit anglicky, poznat nové lidi a najít své místo k životu. Opouštím všechno, co jsem znala, své přátele i místa, které mám ráda a jdu tam, kam mě to volá. A ten hlas co mě volá je neuvěřitelně tichý, ale tak jasný, že se nebojím. Nemám strach z nejistoty ani ze změny. Jo, jsem lehce nervózní, to ano, ale nebojím se ve smyslu jestli to dělám správně, nebo co si počnu někde sama v Evropě a co když se budu chtít vrátit… tu jistotu mám v sobě. Já sama sobě jsem jistotou i domovem. Vždycky jsem musela v sobě najít sílu ustát a zvládnout veškeré lekce a těžkosti, co mi život přichystal. A až zase nějaká lekce přijde? Tak fajn, zase se posunu o kus dál… i když bude třeba bolet. Zvládla jsem ty minulé, zvládnu i ty budoucí. A dneska vím, že čím méně se jim budu bránit a přijmu je s pokorou, tím rychleji je zvládnu a dokážu to kolo štěstí otočit na druhou stranu.

Ještě jen jedna důležitá připomínka pro ty, co si třeba myslí, že jsem přehnaně pozitivní, nebo se domnívají, že nebrečím a těžkosti vítám. Vůbec ne, brečím často, zlobit a vztekat se taky umím pořádně :) Jsem hodně emotivní člověk. Ale už nebojuju se životem. A taky se nestydím vzít si od života víc a plnit si své sny, protože když já budu spokojená sama se sebou, můžu inspirovat druhé a pomoct jim k jejich štěstí, když se na té své cestě někde ztratí. Takže, plňte si své sny, život máme prožít, ne přežít!