Je pondělí pět hodin ráno a nemůžu spát. Děje se tolik nových věcí, krásných, nečekaných, i když možná čekaných, jen nepřiznaných ze strachu jim věřit... co kdyby. V hlavě se vynořují vzpomínky na průsery, které mě dovedly až sem. Jedna kartářka mi řekla: Až dojdeš kam máš, pochopíš, proč se tohle všechno dělo. Všechno začne dávat smysl. Věřila jsem tomu, přesto jsem nad vším stále držela kontrolu. Jak na to přijdu? Co se stane?

Posledních 10 dní se ve mně střídavě perou pochybnosti, strach i otázky: Udělala jsem dobře, že jsem prodala tiny house a odjela?... Zvládnu to finančně?... Nejsem už stará na to takhle riskovat?.... atd. atd. Emoce lítají nahoru a dolů a nejde to zastavit. A tak to v sobě analyzuju, ptám se proč ty pochybnosti, znám odpovědi a stejně se to celé neustále vrací a rejpe to do mě ze všech stran. Špatně spím, nemám energii a ze všeho mě bolí hlava. Přesto někde uvnitř cítím, že j

Fakt se mi to děje. Tolik jsem si v životě přála vyrazit do světa, rok žít třeba v obytným autě, různě přespávat, pracovat na dálku, tvořit, zkusit si makat na rostlinné farmě, být svobodná. Sjížděla jsem spoustu videí, sledovala účty na instagramu a věřila, že i mně se to podaří. Podařilo. Je mi 49 let, prodala jsem střechu nad hlavou....

Často se mi stává, že mi lidi říkají, jak mě obdivují, že se nebojím a jdu si za tím, co chci. Že si plním sny. Že si buduju svůj byznys. Že jdu bydlet do tiny house, kde nemám žádné sítě. Že si pořídím obytné auto a odjedu sama do světa…

Někdy, možná spíš častěji, než si připouštíme, máme potřebu mít život naplánovaný. Já to tak měla taky. Naplánovala jsem si cestu po Evropě. Všechno se skládalo, dávalo smysl, vypadalo to, že na podzim vyjedu.