Uvolnit se do života

Je pondělí pět hodin ráno a nemůžu spát. Děje se tolik nových věcí, krásných, nečekaných, i když možná čekaných, jen nepřiznaných ze strachu jim věřit... co kdyby. V hlavě se vynořují vzpomínky na průsery, které mě dovedly až sem. Jedna kartářka mi řekla: Až dojdeš kam máš, pochopíš, proč se tohle všechno dělo. Všechno začne dávat smysl. Věřila jsem tomu, přesto jsem nad vším stále držela kontrolu. Jak na to přijdu? Co se stane? Spekulovala jsem, představovala si... a teď mi to celé přijde tak úsměvné.

Od února mám intenzivní pocit, že mám jet do Španělska. Říkám si: Proč? Španělsko je jistě krásná země, ale já mám ráda chladnější počasí, husté lesy, jezera, no prostě Skandinávii. Potlačila jsem volání a první cestu jsem jela do Švédska. Byla sezóna a jet v tu dobu do Španělska mi přišla, pro mě, smrtelná představa. Ve Švédsku tlak volání zesílil, kupodivu jsem se tam ani necítila tak dobře jako před rokem a po měsíci si říkám: Fajn, jedu dolů. V Německu nabírám syna, který s námi stráví pár dní než odletí do školy. Projíždíme spolu Francii, děláme pauzy na spaní, zpomalujeme a vše se zdá fajn. Asi den před Španělskem mi začne pohvizdovat v zatáčce kolo. Kontroluju to, konzultuju s mechanikem v ČR a říkám si, že do Španělska už to dojedeme a tam nechám auto prohlédnout. Beztak tam mám objednaný servis na opravu vody ve sprše.

Učím se na všechno nebýt sama

S klukama co mi opravují sprchu se domluvím, že můžu přijet za týden, kdy tam bude jejich mechanik a koukne na to. Mám radost, že jsem to takto vyřešila. Dojedeme na stellplaz a ventilátor chlazení motoru se nevypíná. Fajn, je horko, bude to ok, na noc musím odpojit baterii kvůi vybití a zítra to jistě bude ok. Nebylo. Dojedeme k Barceloně, odkud syn bude odlétat a já intenzivně hledám servis, nedaří se. Nikdo nemá čas. Syn odletí a já hledám dál. Ze zoufalství jdu na facebook, kam teda nikdy nechodím, ale přišlo mi to jako jediná možnost jak najít někoho, kdo by na to kouknul hned. Popravdě mě vůbec nedošlo, že můžu volat asistenci... no, teď už vím proč. Na facebooku ve skupině vanlife žádám o pomoc a lidi radí, nabízí pomoc. Uff, nejsem v tom sama. Jeden týpek je asi 200 km ode mě v horách a nabízí kontakt na dva místní mechaniky, které zná. Píšu mu, voláme si a já si říkám fajn, pojedu tam. Bude u toho se mnou na začátku i někdo, kdo mluví španělsky a ještě je zná, cena taky bude lepší než u Barcelony.

Druhý den startuju auto, ventilátor je tichý... YEEEES.... mám fakt radost. Vyjíždím, jedu a ani po 100 km, kolo nepíská. Raduju se podruhé. Asi po 170 km bez hvízdání kola si říkám, ok, tak proč se to dělo? Má to nějakou souvislost s mým synem? (to napíšu v dalším článku a dám se pak odkaz :)) Když kolo nepohvizduje, říkám si, no tak já tam nakonec ani jet nemusím, tak pojedu jinam a jen mu napíšu. Projíždím kruháč a kolo hvízdá. To fakt nevymyslíte. Takže žádná změna plánu a jedu tam. Poznávám dobrodruha z Brazílie, v mém věku, co žije ve Španělsku, dělá adrenalinové sporty a cestuje. Pohodář. Povídáme si, jako bychom se znali strašně dlouho... nebo jen máme dost společných témat. Většinou bývám nervozní z nových lidí, hlavně z mužů. A tady? Nic. Klid. A pozor, nemluvím tady o chemii, přitažlivosti nebo podobných věcech. O tom to s ním vůbec není. Prostě skutečnej kamarád do nepohody.

Učím se žít tady a teď

Druhý den si dávám s Beou hike a jdu se podívat jak létají. Prý abych si taky zalítala. Why not? Miluju adrenalin a vlastně tenhle člověk je přesně ten kámoš, kterýho člověk v životě chce mít. Já teda jo. Hluboký hovory, společný aktivity, zájem o hory, treky, adrenalin. Kámoš co vám pomůže, když to není dobrý, kouká na svět s lehkostí a učí to i vás. Když si večer povídáme, říká mi, abych se víc ukotvila v přítomnosti, že se mi hodně uleví. Dva dny mě zná a čte mě jako knihu.... brrr, z toho až mrazí. A tak se usmívám a říkám si jak to vlastně všechno začíná zapadat. Proč to všechno muselo být tak komplikované, když jednoduchou cestou jsem neposlouchala co jsem měla. Že kdybych nebyla úplně zoufalá, nikdy bych nešla na facebook, nepotkala novýho kamaráda, co má snad ještě dobrodružnější duši než já. Člověka, co mi rozumí, se kterým jsem sama sebou a učí mě být tady a teď. Učí mě se na sebe dívat jinak. Učí mě si věřit. A je strašně fajn potkat někoho kdo inspiruje pro změnu vás. Někoho kdo je odvážnější ještě víc než vy a ukazuje vám ještě krásnější svět, kterej můžete žít. Stačí se tomu otevřít a žít tady a teď. Včerejšek je pryč a zítřek teprve přijde. Jen to co je teď je důležitý, protože to tvoří budoucnost.

No a dneska mě teda asi čeká ten let v tandemu. Asi se i bojím, ale těším se víc, než bojím. Ale nejdřív to auto. Abych zase mohla zvednout kotvy a jít o kus dál a třeba poznat další super lidi :)

A z toho všeho sem hodím moudro :)) Uvolněte se do života. Je to fajn a nic to nestojí.